Tom Besson

Svým rodičům jsem se narodil v pozdním věku v kontextu let padesátých. Netoužil jsem opustit to teplé, bezpečné místo v matčině lůně. Kdo by taky chtěl? Ale nakonec mě matka přece jen porodila jako poslední a nejmenší ze tří dětí, neustále vyžadující pozornost - jako je tomu ostatně dodnes. Koktal jsem a dodnes si pamatuji maminku, jak jsem seděl na jejích kolenou a poslouchal, když mi vyprávěla o předcích, abych byl zticha.

Řekl jsem malý? Ano - stejně jako je tomu dodnes a vždy bylo. Malý, hubený, ale prosím neberte to jako slabý, protože člověk není jen tělo, doufám že počítáte i s duší, která mi dovolí můj handicap vyrovnat. Proč bych měl chtít být jako všichni ostatní? Proč bych měl dělat to, co dělají ti lépe vybavení a já bych byl stále ten horší a tím pádem neustále zklamán? Ne, přitahovalo mě víc šití a pečení než hra s míčem. Když něco tvoříte, musíte mít nad sebou kontrolu.

Výlet do Mexika. Dostal jsem tam úplavici. Moje štíhlá postava se stala doslova vyhublou. Tato vyzáblost se pak stala součástí mé identity. A horečka. Ach, horečka mi rozmlelila čas a mně došlo, že některé věci nejsou tak důležité, jak vypadaly.

Číst si, malovat, šít, péct, všechny tyto dobré věci jsem mohl dělat o samotě. A také knihy a objevování - slavných dnů stoleté. Století velkého boje za secesi. Prohraného, ale ne tolik jako je tomu dnes. Našel jsem si své hrdiny - vousaté generály. A tady začíná můj zájem o umění. Ve své frustraci jsem je začal malovat. Blahopřál jsem vousům, protože mě ušetřily zklamání z nepovedených úst a detailů brady či krku. To, co byla pro mě z nouze ctnost, považoval můj učitel za přednost. Na základě jeho doporučení mě rodiče zaplatili v jedenácti letech kurz umění. Drahá Helen Coffee, co je s tebou? Ztratila ses mi po sedmi úžasných letech strávených pod tvým dohledem.

Nedokončené vzdělání umění na Houstonské univerzitě, několik ocenění a vzhůru do neúspěšné revoluce 60. let. Rok poté, co v San Francisku pohřbili posledního hippie, jsem se stal beatníkem. V životě bychom měli trochu experimentovat. Vím to, protože, jak jsem již uvedl, horečka mě naučila, že věci nejsou vždy takové, jak vypadají, nebo vám někdy mohou připadat jako něco úplně jiného. Komuna, nějaký čas "na cestě", milovaná manželka, děti, jejichž příchodem ztratil můj idealismus lesk, stejně tak jako byla kulturní revoluce zatlačena do pozadí za starosti o jídlo, střechu nad hlavou a péči o rodinu.

Nutnost uživit svou rodinu mě přivedla k práci v reklamě. Pověsil jsem na hřebík ambice stát se slavným a stal se malířem písma. Byl to jeden z nejlepších kompromisů mého života. Štětec v ruce a profese, která si žádá excentriky. Drahá paní Coffee řekla dávno předtím mým rodičům, aby se nebáli, že se neuživím, že vždycky můžu být písmomalířem. Nikdy jsem se úplně nevzdal svého uměleckého přesvědčení – ale bylo potlačeno někde vzadu za americkým snem – vlastnit dům, založit rodinu, a také za zklamáním z nepodařené kulturní revoluce.

Po delší době jsem se opět vrátil ke svému dětskému snu - být malířem. Hektická doba mě vrhnula přímo doprostřed 80. let. Nutně jsem potřeboval znovuzrození (myslím to duchovní, které vám může vrátit ztracené mládí), uchopil jsem tužku a vyhledal tvůrčí společnost. Našel jsem ji u Melissy Barrington. Dali jsme se společně s ostatními na studium v Vanishing Point Art School ve východním Austinu. Naším cílem bylo zdokonalit se v malování v nenajvyšší kulturní prostředí. Předností bylo pevné přátelství stejně naladěných studentů, tvůrčí výtvarné studio a alternativní galerie.

Začal jsem vytvářet skutečné obrazy. Vodovky mě znovu přivedly k radosti ze zářivé transparentnosti, oleje mě dovedly k pro mě novému způsobu zářivého zobrazení a konečně druhý dotyk s akryly… Tak jako může být něčím obohacen váš život, já jsem byl plný inspirace.

Život ve městě jsem vyměnil za život na venkově. Tišší a inspirující prostředí. Malé město Elgin mě požádalo o přípravu výroční umělecké výstavy. Byla to velká příležitost ukázat díla má a mých přátel. Výstava se rozrostla až na 70 kousků. Mé obrazy změnily místo pobytu z domu do stálé expozice, kde už jsou 12 let. Tak jak už to v životě chodí, přicházely roky požehnané i bídné. Po smrti otce jsem s matkou navštívil její mateřskou vlast – Moravu. Země, kterou jsem předtím neznal, která mi však připadala tolik známá, počala novou kapitolu mého života. Kapitolu, která zatím neskončila. Milí lidé, se kterými jsem se tu setkal, mě zase pozvali, a tak jsem sbalil své studio a odjel malovat k vám. Maloval jsem v chatě, sám uprostřed lesu v kopcích Beskyd pod Radhoštěm. Našel jsem čas a místo, ve kterém mohu uskutečnit svůj dětský sen – hrát si se štětinatými klacíčky a barevnou hmotou.