Svým rodicum jsem se narodil v pozdním veku v kontextu let padesátých. Netoužil jsem opustit to teplé, bezpecné místo v matcine lune. Kdo by také chtel? Ale nakonec me matka prece jen porodila jako poslední a nejmenší ze trí detí, neustále vyžadující pozornost – jako je tomu ostatne dodnes. Koktal jsem a dodnes si pamatuji maminku, jak jsem sedel na jejích kolenou a poslouchal, když mi vyprávela o predcích, abych bych zticha.
Rekl jsem malý? Ano – stejne jako je tomu dodnes a vždy bylo. Malý, hubený, ale prosím neberte to jako slabý, protože clovek není jen telo, doufám že pocítáte i s duší, která mi dovolí muj handicap vyrovnat. Proc bych mel chtít být jako všichni ostatní? Proc bych mel delat to, co delají ti lépe vybavení a já bych byl stále ten horší a tím pádem neustále zklamán? Ne, pritahovalo me více šití a pecení než hra s mícem. Když neco tvoríte, musíte mít nad sebou kontrolu.
Výlet do Mexika. Dostal jsem tam úplavici. Moje štíhlá postava se stala doslova vyhublou. Tato vyzáblost se pak stala soucástí mé identity. A horecka. Ach, horecka mi rozmelnila cas a mne došlo, že nekteré veci nejsou tak duležité, jak vypadaly.
Císt si, malovat, šít, péct, všechny tyto dobré veci jsem mohl delat o samote. A také knihy a objevování - slavných dnu století. Století velkého boje za secesi. Prohraného, ale ne tolik jako je tomu dnes. Našel jsem si své hrdiny - vousaté generály. A tady zacíná muj zájem o umení. Ve své frustraci jsem je zacal malovat. Blahorecil jsem vousum, protože me ušetrily zklamání z nepovedených úst a detailu brady ci krku.To, co byla pro mne z nouze ctnost, považoval muj ucitel za prednost. Na základe jeho doporucení mne rodice zaplatili v jedenácti letech kurz umení. Drahá Helen Coffee, co je s tebou? Ztratila ses mi po sedmi turcích letech strávených pod tvým dohledem.
Nedokoncené vzdelání umení na Houstonské univerzite, nekolik ocenení a vzhuru do neúspešné revoluce 60. let. Rok poté, co v San Francisku pohrbili posledního hippie, jsem se stal beatníkem. V živote bychom meli trošku experimentovat. Vím to, protože, jak jsem již uvedl, horecka me naucila, že veci nejsou vždy takové, jak vypadají, nebo vám nekdy mohou pripadat jako neco úplne jiného. Komuna, nejaký cas „na ceste“, milovaná manželka, deti, jejichž príchodem ztratil muj idealismus glanc, stejne tak jako byla kulturní revoluce zatlacena do pozadí za starosti o jídlo, strechu nad hlavou a péci o rodinu.
Nutnost uživit svou rodinu me privedla k práci v reklame. Povesil jsem na hrebík ambice stát se slavným a stal se malírem písma. Byl to jeden z nejlepších kompromisu mého života. Štetec v ruce a profese, která si žádá excentriky. Drahá paní Coffee rekla dávno predtím mým rodicum, aby se nebáli, že se neuživím, že vždycky mužu být písmomalírem. Nikdy jsem se úplne nevzdal svého umeleckého presvedcení – ale bylo potlaceno nekde vzadu za americkým snem – vlastnit dum, založit rodinu, a také za zklamáním z nepodarené kulturní revoluce.
Po delší dobe jsem se opet vrátil ke svému detskému snu – být malírem. Hektická doba me vrhnula prímo doprostred 80. let. Nutne jsem potreboval znovuzrození (myslím to duchovní, které vám muže vrátit ztracené mládí), uchopil jsem tužku a vyhledal tvurcí spolecnost. Našel jsem ji u Melissy Barrington. Dali jsme se spolecne s ostatními na studium v Vanishing Point Art School ve východním Austinu. Naším cílem bylo zdokonalit se v malování v nanejvýš kulturním prostredí. Predností bylo pevné prátelství stejne naladených studentu, tvurcí výtvarné studio a alternativní galerie.
Zacal jsem vytváret skutecné obrazy. Vodovky me znovu privedly k radosti ze zárivé transparentnosti, oleje me dovedly k pro me novému zpusobu zárivého zobrazení a konecne druhý dotyk s akryly… Tak jako muže být necím obohacen váš život, já jsem byl plný inspirace.
Život ve meste jsem vymenil za život na venkove. Tišší a inspirující prostredí. Malé mesto Elgin me požádalo o prípravu výrocní umelecké výstavy. Byla to velká príležitost ukázat díla má a mých prátel. Výstava se rozrostla až na 70 kousku. Mé obrazy zmenily místo pobytu z domu do stálé expozice, kde už jsou 12 let. Tak jak už to v živote chodí, pricházely roky požehnané i bídné. Po smrti otce jsem s matkou navštívil její materskou vlast – Moravu. Zeme, kterou jsem predtím neznal, která mi však pripadala tolik známá, pocala novou kapitolu mého života. Kapitolu, která zatím neskoncila. Milí lidé, se kterými jsem se tu setkal, me zase pozvali, a tak jsem sbalil své studio o odejel malovat k vám. Maloval jsem v chate, sám uprostred lesu v kopcích Beskyd pod Radhoštem. Našel jsem cas a místo, ve kterém mohu uskutecnovat svuj detský sen – hrát si se štetinatými klacícky a barevnou hmotou.